Bylo jaro a on jako každý slunný den pobíhal mokrou trávou. Přeskakoval kmeny a probíral se plody olistěných keřů. Už tomu bylo nějaký čas, kdy si všimnul, že mu společníka dělá had. Příliš s ním nepromlouval, bral ho jako divoké zvíře, které s ním chodí jako stín.

Potom přišla ona. Poskakovali přes kaluže společně a za chvíli si oba významně povšimli, že had ožil. Promlouval k nim hlasitým hovorem, on se červenal a ona se smála. Pak se chvíli smál on a červenala se ona. Za chvíli už je had oba spojoval a ani jeden z nich netušil, jak dlouho to spojení může trvat. Až potom had zamrkal svým jediným okem, on zjistil, že je vlastně také tím hadem a že mezi ním a ní přeskočila jiskra. Byl to výboj velkého třesku.

Jiskra přeskočila mezi dvěma protikladnými póly a z velkého množství uvolněné energie začaly vznikat částice. Začaly rotovat po vlastních osách a začaly vytvářet soustavy. Tím, jak částice obíhaly, pracovaly, srážely se a tím se zase dělily, vznikaly částice nových druhů, doplňovaly základní soustavy až všechny soustavy vytvořily složitý, ale soběstačně fungující celek. A vesmír se pohnul. Vesmír se přeléval a vařil. Všechno bylo rudé a divoké, než se oddělila voda od pevniny. Bylo to tehdy, když voda praskla a odtekla na jedno místo. A vesmír se znovu pohnul. Nastala mohutná erupce, vesmír se změnil a nebyl to pátý den, ale devátý měsíc, kdy vznikly dvě slunce, velké a malé a ony se na nebi střídaly, aby byl odlišen den od noci. Pak bylo světlo a pak byla tma. A zase světlo a zase tma, a to se pak opakovalo mnohokrát. Když už se to dělo dost dlouho, lidé začali pojmenovávat všechny žijící tvory. Pojmenovali taky jejich zvuky, příkladem je, že kravička dělá bůů a ovečka béé. A každý vesmír v potu své tváře jedl svůj chléb s ostatními vesmíry.

Jak vesmíry jedly, zvětšovaly se a množily se, ve skupinách se oddělovaly a putovaly. Tu na sever, tu na západ, a některé putovaly tak daleko, že se mezi ně vloudil oceán. Každá skupina vesmírů začala vypadat trochu jinak, zvykala si na jiné rituály. Jedna kreslila býky na stěnu, jiná sledovala roční koloběh přírodních úkazů zaznamenávala je do kamene.

Když už můj vesmír nelezl po čtyřech, když jsem se napřímil a udržel jsem se na zadních, abych se mohl rozhlédnout, mohl jsem do předních vzít klacky. S nima jsem mával, švihal a tloukl o sebe. Vydávaly zvuky. Vydávaly je v rytmu, který jsem doplňoval vlastním hlasem. Přisuzoval jsem svým hlasům význam, dnes těm zvukům říkám skřeky. A co, rytmem a poslechem okolí jsem je rozrůznil. A nebyl jsem sám, komu se takhle zadařilo. Uměli jsme spoustu druhů zvuků a posunků. Ale nebyli jsme všichni, komu se takhle zadařilo. Co už. A těmi zvuky jsme pojmenovali všechny žijící tvory. A těmi zvuky stále pojmenováváme všechny žijící tvory. A potkávali jsme se i s ostatními vesmíry. Bylo jich víc a víc. Začaly jsme se scházet, a taky rokovat. Nejdřív nad tím, jestli se točí. Bylo to tak padesát na padesát, jestli se točí, nebo ne. A pak nám to bylo fuk. Důležitější bylo, že se ochaldilo. Všude led a sníh, i tam kde dřív nebyl. Ochladio se takhle už někdy? Kdo si to pamatoval? Bylo to fuk, kdo co věděl, každým pádem tu byla, třeskutá doba, ledová. Naše, moje, první zima. Někdo se snažil utýct, někdo zalýst, někomu narostly chlupy, aby přežil. Mě taky narostly. A ty vesmíry, kterým narostly, si zvykly. A pak to nějak přešlo, protože jsme začali řešit příchody jiných skupin. Začalo se to hemžit tam a sem. Kdosi nás začal oficiálně shlukovat. A kdosi jiný přichází, aby nám něco předved, abysme to opakovali. Jako by učil. Jako nějakej učitel. Přinesl dva svitky, a na nich něco černě namalovanýho do řádků. Hezký. Pak vyprávěli. Říkali, že prej někoho ukřižovali. Jim prej dávno. A nám? Pro někoho, jako by to bylo včera. Pro někoho, jako by se to nestalo. Někomu ho křižujou právě teď. A někomu ho křižovat nepřestali.Potom ti, kterým ho ukřižovali začali rokovat o tom, jestli se točí nebo netočí. Pán s nejvyšší čepicí na hlavě rozhodl, že se netočí, a pán s největším dalekohledem hlásil, že se točí. Ale to už mi bylo fuk, protože o v tomhle jsem už měl jasno. Šel jsem k jiné skupině tvorů. K těm, kteří rokovali o tom, jestli malovat, nebo fotit, teď, když už vědci vynalezli světlocitlivý film.

Hned vedle stála skupina lidí, která rokovala o labyrintu světa a ráji srdce. A taky o tom, kam asi šel učitel národů. Taky o tom, jestli tu mají nebo nemají temno.

Skupinka předchozí stočila téma k tomu, jestli focením obrazu neopustíme ráj srdce.

A skupinka další, ta vzpomínala na heslo, že pravda a láska vítězí. O tom, jestli je to teď pravda a jestli se neubírame do hlubin temna, nebo jestli ještě v Jiráskovým temnu jsme nebo ne. O tom, jak se pozná, že skončilo baroko. Jestli se baroko na konci zlomí a lidi začnou s jiným návykem. A ta skupinka stála hnedka vedle těch, kterým ho právě ukřižovali. Ještě předtím jsem si myslel, že některým z nich už skončil středověk.